Appaloosy

NEZ PERCES

Jazykově jsou Nez Perces řazeni ke skupině Shahaptin, společně s některými dalšími kmeny v Plateau řeky Columbia (Cayuse, Umatilla, Yakima). Indiáni Plateau bývají neprávem někdy opomíjeni. Připomeňme si, že dalšími kmeny zde jsou tzv. Vnitřní Salishové (Flathead, Spokane, Kalispel, Coeur d´Alene, atd.) a Šošoni.

U kmene Nez Perce nenalezneme žádné migrační pověsti. Doklady osídlení kmenového území jejich předky jsou staré asi 8000 let, z čehož vyplívá, že byli zřejmě součástí jedné ze starších migračních vln.

Podle kmenové tradice žili na svém území od té doby, kdy byli stvořeni v údolí Kamiah na řece Clearwater ležící v srdci kmenového území.

Předtím než získali koně, se kultura Nez Perce podobala ostatním kmenům na Plateau. Volně organizované skupiny vedené nedědičnými náčelníky (až do roku 1945 neměli Nez Perces kmenového náčelníka, pokud to bylo nutné, na větší koordinované akce si vybírali vždy osobnost s největší autoritou a zkušenostmi) byly roztroušeny během roku podél řek a žily typickým životem lovců-sběračů. K tradičním lovným zvířatům jako byli, bizon, jelen, horská ovce, los, antilopa, atd., se koncem 13.století přidal velmi důležitý prvek – losos (tehdy se zřítila bariéra na řece Columbia, což umožnilo průnik lososů dále proti proudu).

Život v tehdejší vesnici sledoval roční cyklus. Na jaře to byl tah lososů, v pozdním létě se vypravilo mnoho skupin na horské louky na sběr hořkého kořene, kausu a především kamasu, který se vyskytoval v takové množství, že se během pěti dnů nasbírala zásoba na celý rok. Kamas se pak sušil a zpracovával do formy jakýchsi sušenek, tvořících výživné zásoby na zimu a výhodný obchodní artikl. Sběr kamasu byl čas radosti, návštěv, her, hazardu, závodů a vybírání partnerů. Byla to jedna z mála příležitostí, kdy se scházely velké části kmene, jinak během roku roztroušené.

Někdy kolem roku 1700 se k Nez Perces dostávají od jihu koně. To postavilo všechny dosavadní zvyklosti na hlavu. Vše se zrychlilo. Kontakty s ostatními kmeny zintenzívnily.

V letech 1740-1840 nastává zlatý věk Nez Perces. K tradičním loveckým obdobím se přidaly každoroční lovy bizonů v dnešní Montaně, ke kterým se často spojovali s Flatheads nebo s Vránami, aby se lépe bránili nájezdům poněkud nedůtklivých Pieganů. Od Vran získali týpí, sami se naučili šlechtit koně (jejich největší chovatelský úspěch byl APPALOOSA – dodnes jedna z nejcennějších koňských ras). Významný byl i obchod – s koňmi, kamasem, sušenými lososy, s luky (Nez Perces vyráběli ve velkém luky z kostí a rohů – většina těchto vynikajících luků, které jsou v muzeích často označené jako Dakota, Vrány či Černonožci, byla získána výměnou, darem nebo obchodem právě od Nez Perces).

Roku 1805 přicházejí první běloši – Lewis a Clark – a nacházejí Nez Perces už s typickou prérijní kulturou – obrovská stáda koní, týpí (typická zvláštní forma – dlouhý stan sestavený z několika plášťů týpí), potní chýše, péřové čelenky, krásně zdobené oblečení z jemně vydělané kůže, atd. Počet příslušníků kmene tehdy určili na asi 7000 lidí obývajících přibližně 70 vesnic.

Ve 30. letech 19. století už jsou kontakty s bělochy intenzivní. Flatheads i Nez Perces se pravidelně účastnili velkých “randez-vous” s obchodníky s kožešinami. Společně potom vypravili i výzkumnou expedici do St. Louis, kterou však přežil jen jeden z nich – Leginy z králičí kůže, jehož portrét známe od George Catlina, s nímž se setkal na Missouri.

Téměř všechny zprávy bělochů, kteří se s nimi setkali, hovoří o silném dojmu, jakým na ně Nez Perces zapůsobili svou hrdostí, inteligencí, odvahou a střeleckým uměním v boji.

Mnozí z vůdců Nez Perces byli “tiwéts” medicinmani. Byli to náboženští specialisté, kteří byli obdařeni filosofickým nadhledem a velkými mimosmyslovými schopnostmi. Taková síla byla darem od “wéyekin” – strážného ducha a vždy se přestavovala během “wáyatin” – vize.Wéyekin představovala prostředníka mezi člověkem a nadpřirozenem a zjevovala se jako zvíře, rostlina, blesk, šepot větru, atd. Každý člověk, žena nebo muž, potřeboval a nacházel svého wéyekin – osobního pomocníka, jehož přítomnost cítil při každé své činnosti. Kultura Nez Perce, založena na vizích, chápala člověka jako součást tajemného světa plného krásy a síly. Život byl jeden stupeň, po kterém následoval stupeň další ve formě duch, zvířete, rostliny či oblaku. Život takto tvořil posvátný cyklus z nesmrtelných a neoddělitelných součástí následujících jedna za druhou.

Roku 1836 byla založena první křesťanská misie na kmenovém území – Spalding Mission. Z toho vyplynulo rozdělení Nez Perces na dvě větve: horní pod náčelníkem Aleiya přijala křesťanství a zemědělský způsob života, dolní pak setrvala na tradičním náboženství a lovu.

V roce1855 byla ve Walla Walla mezi Indiány a americkou vládou uzavřena smlouva, která kmeni zajišťovala velkou většinu původního území. Ta však pro vládu ztratila význam, když zde bylo v roce 1860 objeveno zlato. Proud osadníků, který se po otevření oregonské stezky ve 40.letech 19.století na severozápad valil, přestal být udržitelný. Proto oregonský guvernér svolal roku 1863 do Lapwai nové rokování, na kterém se měli vzdát většiny svého území Dolní Nez Perces. Ti, v té době vedeni Starým Josefem (Tuekakas) a Orlem (Weptesh), se odmítli vůbec zúčastnit. To ale nevadilo, protože jejich území klidně odevzdal Aleiya, který na něj neměl žádný nárok. Vláda to pochopitelně přijala jako právoplatné. Reakce Starého Josefa byla ledově klidná – demonstrativně roztrhal bibli, kterou dostal od reverenda Spaldinga.

Neustávající proud zlatokopů a osadníků a neustálé odmítání podvodné smlouvy ze strany “nesmluvních” Nez Perces vyústilo roku 1877 v příkaz přemístit se pod hrozbou vojenského zásahu do rezervace. Nez Perces z údolí Wallowa byli tímto vmanipulováni do války, kterou si sami nepřáli. A tehdy začíná snad nejslavnější a nejhrdinštější etapa v dějinách Nez Perces. Od 17.června 1877 do 5. Října 1877 předvádělo šest spojených skupin “nesmluvních” Nez Perces pod vedením Hinmaton To Yalaket (“náčelníka Josefa”, syna Starého Josefa) a Alalimiatakanina (Zrcadla), celkem asi 740 mužů, žen a dětí, 1600 mil dlouhý ústup s do té doby nevídanou taktickou brilancí, o které se později přednášelo i na věhlasné vojenské akademii ve West Pointu. Více jak tři měsíce unikali několikanásobné přesile americké armády seskupené do čtyř armád. Štěstí při nich však krok od cíle – 20 mil k hranici Kanady, kam chtěli uprchnout – obrátilo zády. Byli dostiženi a obklíčeni armádou generála Milese. Po pětidenním obléhání se Nez Perces vzdali pod příslibem, že se budou moci vrátit do rezervace Lapwai. Slib však nebyl dodržen a Indiáni byli deportováni do bažin na dolní Missouri, kde jich téměř třetina zemřela.

Celé Spojené státy odyseu indiánského kmene Nez Perces sledovaly léměř v “přímém přenosu”, neboť akce se na straně armády účastnilo i několik reportérů, kteří pravidelně informovali čtenáře na východním pobřeží o průběhu tažení. Tato hrdinská cesta získala Nez Perces obdiv i mezi bělochy. Výsledkem bylo přemístění Indiánů po několika letech z bažinaté internace zpět do Idaha.

V současné době je v rezervacích Lapwai Colvivve a přilehlých městech registrováno asi 2500 příslušníků kmene a jejich počet se pomalu zvyšuje. Mnoho z nich, více jak 150 let po příchodu prvních misionářů, opět začíná praktikovat starodávnou víru ve wéyekin a bere si odvahu a inspiraci z bojů proti křivdě v roce 1877