Indian Shuffle
Indiánské courání
Od KRISTI JOHNSON
Podle vydání v Appaloosa news, červen 1978
Courání, jak již název napovídá, nemá fázi vznosu. Kůň se pohybuje krouživým pohybem plecí a kyčlí: pohyb koně je zachycen jeho hřbetem a bedry, čímž jezdci umožňuje hladkou, klouzavou jízdu. Navíc, protože je chod rozdělený, postrádá pohyb do strany, jaký má opravdová chůze.
První koně do Ameriky přivezli Španělé. Mezi těmito koňmi bylo mnoho těch, kterým Španělé říkali „paso fino“, což znamená „hladký chod“. Nebyli to chovní koně, ale byli ceněni pro přirozený rozdělený krok, který přiměl ostatní koně klusat či cválat, aby udrželi tempo.
Tito koně jsou stále ceněni potomky Španělů v jižní Americe, kde se po staletí udržela výběrová plemenitba zaměřená na chod. Jejich jména budete znát: Paso fino, Peruánský paso, Kolumbijský paso. Nyní jsou to skutečná plemena, potomci koní s příjemnými chody, které do Ameriky dovezli Španělé.
Co se stalo se španělským paso fino v severní Americe? Španělé založili osady v Novém Mexicu, přinutili zdejší pueblové Indiány k nevolnické práci na půdě a k péči o ohromné množství koní, které si Španělé drželi k práci s dobytkem.
Od Španělů se Indiáni naučili, jak se starat o koně, a i když to měli zakázané, učili se také jezdit. Čas od času některý podkoní utekl s některým ze svých svěřenců, nebo prérijní Indiáni pochytali uprchlé nevolníky a vyměnili je se Španěly za koně. Navíc Indiáni získali mnoho koní při Revoluci v Pueblu roku 1680.
Pod vedením Papeže, sesazeného medicinmana, povstali v jeden den Indiáni v celém Novém Mexicu, a zabili přibližně 400 Španělů. Ostatní Španělé utekli, opustili své osady i stáda koní. Puebloví Indiáni, kteří byli pastevci ovcí, rozprodali většinu koní lovcům bizonů v prériích. Koně se zvolna dostávali na sever a nakonec si je přivlastnil kmen Nez Percé a další.
Nez Percé se naučili rozeznávat dobré koně a skoro od začátku uplatňovali výběrovou plemenitbu. Hodně jejich koní bylo skvrnitě zbarvených a mnoho jich mělo vytrvalý hladký chod tolik ceněný Španěly. Není známo, zda Nez Percé chovali speciálně na chod. Víme, že oceňovali koně, kteří byli velmi pohybliví, a jezdili s karabáčem, aby koně povzbudili k shufflu. Říká se, že měli shuffle v oblibě, protože tak mohli rychle přesouvat své tábory, aniž by se jim pomíchaly věci. Nakonec se koně Nez Percé stali koňmi jednoho rančera, který si všiml jejich jedinečného chodu a nazval jej „indiánským couráním“. Kovbojové prý byli ochotni zaplatit přes 50 dolarů za koně s tímto chodem; ušetřili si pak spoustu námahy a únavy, stejně jako před nimi Španělé a Indiáni. Robert L. Peckinpah napsal v „Appaloosa Heritage“ (dědictví appaloosy) toto: „Drsní venkovští kovbojové jsou dnes jednotní, když chválí pozoruhodnou odolnost těchto barevných, pohyblivých koní vůči problémům s končetinami. Rychle dodávají, že tento přirozený cestovní chod, „indiánský shuffle“, zdánlivě neúnavný „běžící krok“ je charakteristický pro tohoto koně se suchýma nohama, pro všechny kromě několika jedinců.“
Když byla v roce 1938 Claduem Thompsonem a Dr. Francisem Hainesem založena plemenná kniha, řada zakládajících koní se přirozeně vyznačovala tímto chodem, jako jejich předchůdci.
Říká se, že Gene Autry předváděl chod svého appaloosy El Morroco F-18 tak, že na něj dal ropingové sedlo, na na hrušku postavil sklenici vody a pak jezdil plnou rychlostí, aniž by vylil jedinou kapku.
Čím více se chovatel drží zakládajících linií, tím větší je pravděpodobnost, že část jeho stáda bude ovládat shuffle. Nejvyšší výskyt se objeví u přísného připařování appaloosy k appaloose. Dědičnost mimochodu u koní Paso se blíží 100 %. Appaloosy s chodem se tomuto číslu ani nepřibližují, ačkoli se zdá, že je dominantní u připařování appaloosy k appaloose, pokud ho má jeden z rodičů.
Kříženci s jinými plemeny mají tendenci chod rychle ztrácet. Skutečně, jak jdou roky, je stále těžší najít indiánský shuffle a řada chovatelů o něm ani nikdy neslyšela. Bude nakonec shuffle u appaloos ztracen? Možná ne.
Řada chovatelů má jízdu za natolik pohodlnou, že tento chod u svých chovů podporují. Jeden muž z Ohia, Don Ulrich, vlastně šlechtí na chod. Zvolil si obtížný úkol, shromáždit „courající“ appaloosy z celých Spojených států pro svůj chovný program. Ulrich plánuje prochovat koně s shufflem na vytrvalostní a distanční ježdění a setkal se při svém hledání s velmi zajímavými reakcemi. Jeden chovatel navrhnul, aby se tito koně posílali na jatka, zatímco jiní byli nápadem velmi nadšení, včetně těch, kteří jezdili na koních, které Ulrich nakoupil.
V soutěžní aréně není shuffle vítaný. Kůň, který se odchýlí od kroku, klusu a cvalu je diskvalifikován. Ačkoli i „courající“ kůň dovede klusat, často trvá na tom, že pod sedlem bude chodit shufflem. Chovatelé, kteří se zaměřují na soutěže, si shufflujícího koně dlouho držet nebudou.
Kam shuffle patří? V tuto chvíli ne na soutěžní kolbiště. Možná bude jednoho dne povoleno v kostýmových třídách, kde je cílem co nejvíce se připodobnit tradici Nez Percé.
Dnes se zdá, že chod je jako stvořený pro vytrvalostní nadšence a rekreační jezdce. Shuffle vyžaduje minimální námahu ze strany koně, a ti, kteří jím jezdí, říkají, že je to výborný jistý chod do kopcovitého terénu.
Přítěž nebo přínos? Je na vás, abyste se rozhodli.
Každý, kdo se zajímá o appaloosy, by měl „indiánské courání“ znát. Jako součást naší americké historie, může shuffle i dnes poskytnout skvělou zábavu mnoha nadšencům pro appaloosy.